Londyn 2

Mam ponekud Deja-vu. Sedime na Heatrow v te same zradelne, co minule a jime tu samou kasi, co minule, pijeme to samy, co minule a cekame tri hodiny, jako minule. Jen jsem ted o poznani unavenejsi nez minule.

Predevcirem jsme jeste jely jednou k Atitlanu, dokoupit jeste sperky na prodej a nejaky suvenyry pro milacky.

Vcera po treti rano jsme vstavaly, ve ctyri vyrazily minibusem na letiste do Guatemala city. V pet jsme byly tam, v 8 nam to letelo.
Jak stari mazaci jsme cekaly, nez zmizi ty davy cekajici nedockave, az se zacnou mackat ve fronte do letadla. Jako by jinak nechytli mista nebo co.
Tri hodky do Dallasu jsem prospala. V Dallasu tri hodiny cekani.. uz bylo po poledni. Daly jsme si v jedne hospode kazda pivo. Bylo to pry nejaky Nemecky vyrabeny u nich v Texasu. Nemcum bych to nerikala.. Takova vodova osmicka. Za ty prachy nestalo. Ja jsem mela spagety, mamka lasagne. Me to chutnalo, ji to prislo bez chuti. Apokalypsa zacne v den, kdy na letistich budou jidlo a piti stat normalni ceny. Hresi na to, ze clovek proste nema jinou moznost, protoze vsechno, co mate s sebou vam stejne pri bezpecnostni kontrole vyhodi. Amici potapani. Na Sri Lance vam nechaji originalni neotevrenou vodu i svacu.. No stalo nas to 65$... prosim slabsi povahy, aby to ani neprepocitavali.

Let Dallas - London letel taky na cas, taky klidecek u brany a musim rict, ze jsem dosahla cestovniho levelu, kdy krome vzletu, pristani a rozcvicovani klapek pred odletem me to uz prijde jako nudna rutina. Napocitaly jsme, ze pri odletu z Guatemaly nam doklady kontrolovaly asi sestkrat, pri pristani v USA nam dokladu kontrolovalo postune asi deset lidi. V Londyne myslim jeden. Ale tuhle cast uz mi mozek ponekud vynechava onu opakujici se rutinu.
Let z Dallasu mi ubehl dobre. Videla jsem film 5 vlna a pak sedm z osmi dilu valky a miru od Tolstoje. Stve me, ze ten posledni jsem nestihla, ted si to budu muset stahnout.
Mamka se hrozne divi, ze jsem vubec nespala, ale byo to napinavy. I kdyz taky se ponekud divim, vetsinou me od urcite miry unavy anglicky filmy bez titulku uspavaji..

Leteli jsme proti noci, takze tma trvala asi 3 hodky, prisli jsme zatim o sedm hodin. Ztratila jsem prehled, co je za den a kolik je hodin se orientuju jen podle toho, ze mobil se prehazuje sam. Melo by nam to letet 9:45, coz je za hodinu.
Takze jeste hodina cekani, pak dve a kousek hodiny letu, cekani na batoh, presun na Florenc, cekani na bus, dve hodky busem do Brna a ke Grandu dorazime o pul sedme mistniho casu. Do prace pro klice od bytu a pak jeste salinou domu.. takze tak kolem osme bych mohla byt doma..

To znamena ze v Guatemale bude poledne, takze v te dobe budu vzhuru (se spankem v buse a ted z Londyna pocitam tak napul, pac v seda to neni ono) asi 32 hodin jesti to dobre pocitam...uz mi to moc nemysli..

Takze zdravime z Londyna a uz ted se mi stystka po Guatemale...

Posledni den v Momos

Dneska je posledni den v Momos. Zitra se presouvame do Antigua, kde mame jeste v pondeli volnej den a v utery ve ctyri rano vyjizdie na letiste.
Dnes uz jsme nechteli na zadny vylet, takze jsme se jen domluvili s Donem Rigobertem, ze udelame dnes jeste jeden obrad. Na tom samem miste, kde jsem mela prvni obrad na Wajchakib Batz'.
Dnes je den Wukub Aq'ab'al (7 Akbal). Neutrani den, kde veci konci a zacinaji. Presne v prostred tydne. Akbal nebo-li usvit je usvit vsech veci, kdy mizi noc a zacina novy den. Dobry den modit se za partnery, manzely a manzelky a skvely den k rozhodujicimu odhodlani vykrocit urcity smerem. Jako kdyz si tkadlena rozmysli vzor, ktery bude delat a tohle je moment, kdy ma zacit napinat osnovni nite.

Takze v tomto duchu byl obrad. Za nas a nase prani a taky za nasi stastnou cestu dal k uskutecneni toho, co chceme.

Po obradu nas Don Rigo pozval k nim na obed a protoze je sobota - volny den, byla tam cela rodina. Bylo to moc prijemne a nalada byla vesela, kdyz Don Rigo prisel s tim, ze to je jako posledni vecere (pane), ale je to obed.
Po obede mi Sheila nabidla, jestli si chci vyzkouset jejich tradicni odev. :)
Celou dobu to po tom koukam a opravdu moc se mi to libi, takze jsem s nadsenim prijala. I kdyz vzhledem k tomu, ze Sheila vazi 40 kilo i s posteli a miminem jsem i rikala, ze uvidime, jestli se vejdu.
Sukne je zavinovaci, pas ma asi tak 2 metry a halena je velika a siroka a do pasu se sklada, jediny s cim jsem mela vazne problem bylo, ze pruramky mela zasity na svoje tenky rucicky a ty moje se tam sotva vesly.

Taky musela sukni preskladat na delsi a jak byla zmatena mou vyskou, tak mi opasek uvazala trochu vys nez v pase, ale jinak se mi celej ten system moc libi.
Sukne pekne zarovnava zadek, sklady delaji hezky kulaty zensky boky, sirokej pevne utazenej opasek (tuhost asi jako pevnej korzet) dela opticky stihlej pas a nad tim bohate vysita a na prsa narasena halena zase hezky zvyraznuje prsa.
Jako vazne musim rict, ze i dost tlusy zensky, ktery jsme potkaly v tom vypadaji dobre. Navic tim, ze nosi veci na hlave, tak chodi vsechny hezky rovne a tak se jako pekne nesou.
No myslim, ze nejakou obdobu vymyslim a aplikuju na noseni u nas.

Jeste jsme udelali spolecnou fotku.

Je mi smutno, ze odjizdime. At si mamka o bordelu na ulicich rika co chce. Me se tu moc libi, rodinu Dona Rigobrta jsem si zamilovala, krajina a lidi celkove tady jsou uzasni, kukurice mi chutna a vubec se mi nechce odjet.
Mam v planu a jsem presvedcena o tom, ze se sem brzo vratim.

Zitra tak kolem devat vyrazime smer Antigua.

Atitlan

Vcera jsme jely do vesnicky Panajachel. Celou dobu, kdyz jsme se o tom s Gregoriem a donem Rigobertem bavili, tak nam rikali, ze to je vylet na jezero Panajachel a do mestecka, ktere je u toho. Ze tam je obradni misto ve skalách a ze se nam tam bude urcite libit, ze to je jeste kousek dal, nez kdyz jsme jeli do Chichikastenanga.
No hledali jsme na mape jako trubky, ale nemohli nic najit.

Rano jsme vstaly klasicky v 5, abysme v sest mohli uz vyjet v klasicke sestave s Ralankil a Donem Rigobertem. Cesta autobusem jako vzdy. Diky tomu, ze jsme vyjizdeli z Momos, coz je konecna, tak jsme sedely. Bohuzel ne uplne vepredu a prede me si jeste po ceste prisedli dva panove v klobouku, takže jsem videla uplny prd a poprve za celou dobu jsem musel vyuzit svych travel gum zvykacek. Opet jsem si vzpomela, ze jsou teda pekne hnusny a ze po nich cloveku zmrvi cela pusa, ale zabiraji a kdyz mi prestalo bejt blbe, tak jsme usnula.

Prestupovali jsme na krizovatce s odbockou na Solola, ale to si clovek z mapy nepamatuje takovy drobnosti.
Jak jsme stoupaly pres hory, byla pekna kosa. Jak jsme ted klesaly dolu, zaclo byt citelne teplo a uplne jinej vzduch.
Vystoupili jsme uprostred niceho a vydali se betonovo kamenou cestou ke dvou domkum, kde sedeli dve babky. Tam Don Rigo prohodil par slov a gestikulaci nam vysvetli, ze ted pujdeme asi 60 metru po strmym stazu dolu a ze mame bejt hrozne moc opatrny a pak ze uz to bude jen rovne.
Byl to sraz, ale na nejvetsich klesanich byly koreny nebo kameny oslapany a upraveny do schodu, takze to nebylo tak hrozny. Jak jsem v Asii obdivovala co vsechno ti mistni slezou a delaji v zabkach, tak tady je uplne jinej level. Ralankil tohle vsechno vzdycky absolvuje v paradnich botkach na podpatku s ozdobnejma kamimkama na pasku. Kdyz jsme byli venku s celou rodinou, tak i maminka (babicka) Maria nosi ven zasedne zdobny botky na podpatku. A taky v nich leze po lese a mezi kamenama a korenama a kleka v nich u ohniste u obradu.
Ralankil teda nekleka, ale tim popelem taky projde.
No dosli jsme k posvatne jeskyni, kde se otviral les a byl uzasnej vyhled na jezero a na mestecko. Ralankil potvrdila, ze to je Panajachel.
Obrad v te jeskyni byl uzasnej. Vzadu byly nejaky svicky, kam jsme i my ke konci davali svazek horicich svicek a bylo tam nekolik ohnistovych ploch. Delali jsme tam ohen tri skupinky, takze asi peticentimetrova vrstva popilku po dne se pekne vyrila, jak jsme tam chodili a bylo tam tak 50 stupnu.
Kdyz jsme vysli na svetlo, byli jsme tak o dvacet odsinu opalenejsi. Kdyz jsme setreli pot vlhcenym obrouskem, tak vetsina toho opaleni zase zmizela. Konstatovala jsem, ze to se mistnim hodi ta tmava kuze, ze aspon neni videt, jak moc jsou od sazi.
Kdyz jsme ten sraz lezli nahoru vsimli jsme si ze Don Rigo ma kolem krku pistalku, tak jsme se ptali proc a bylo nam vysvetlno, ze to tak delaji, ze kdyby nekdo spadl, tak zacne piskat a sebehnou se vsichni, kdo to uslysi, aby pomohli toho spadlyho vylovit. Jo dobrej zvyk. Vzhledem k tomu, ze ty obradni posvatny mista jsou jedno na vic neuvertenym miste nez druhy a lezou tam lidi vsech vekovych i kondicnich kategrii, tak se tomu nedivim.
U dvou babek jsme si sedli pod strom a v okne jednoho domku koupili piti a orisky na obcerstveni.
Pak nas Don Rigo zavedl k dalsimu oltari, kde rikal, ze je vyhled na cely jezero a na sopky za nim, ze si tam budeme chtit udelat fotku. Cesta dolu a nahoru pres kameny a koreny, jak jinak.
Dorazili jsme na konec sveta. Na uplnej vrchol kamenu jsme uz lezla jen ja s Rigem. Ralankil poprve rekla, ze v tehle botach ne a mati ma z vysek strach, takze me fotila zespodu, zatimco ja jsem fotila zeshora. No uzasny. Na poslednim kousicku pevne zeme na skale vysoko na hladinou bylo zase obradni misto a jinak vubec nic. Na nasi urovni krouzili uz ptaci. Vyhled dokonalej, vzduch, jasno, trpyt hladiny v slunicku, obcasne duneni jedne ze sopek, mraky stoupajici z jejich vrsku... No, nemam slova k popsani.
Ten vlikej sutr dolu jsem potom sjizdela po zadku, protoze nahoru to po tom piskovci jde, ale dolu prece jen nejakej pud sebezachovi jeste mam. :)

Pak jsme sleji autobusem jeste niz, az k jezeru. Bylo videt, ze to je velice turistcka oblast. Samy hotely, cestovky, stanky a obchody se suvenyrama.. samy napisy, objevujte Atitlan. Tak jsme se znovu Dona Riga ptaly, co je to za jezero a on zase ze Panajachel, tak rikame Atitlan? a on kivl hlavou, ze jako jo, ze i Atlitlan se tomu rika. :)

No nenapadlo by nas, ze pojedem k Atitlanu a rikam predem: damy, divky a slecny - teste se, neco vezem.

Nebyla bych to ja, kdybych si nesla namocit nohy a nasbirat kaminky. Atitlan me na pozdrav ohodil velikou vlnou, takze jsem byla mokra az do pasu, ale voda byla tepla a svitilo slunicko, takze parada.

Cesta zpatky byla zatim nejhorsi, co jsme zazili.. Hodinu jsme i staly v ulicce. Cisla mluvi jasne - ulicka mezi sedadlama siroka asi jako ve studntagency buse - na sirku v ni neprojdete. Sedadla konstrukce pro 36 lidi plus ridic. Sedelo na nich 54 lidi. Ten treti na kazdm sedadle sedi pulkou zadku a tu druhou ma do ulicky, cim vznikne to, ze ti dva v ulicce se o sebe nohama, zadkem i ramenama zaprou dost na to, aby moc nepadali. Mezi tim jeste stalo dost lidi. Celkove i s ridicem a vybercim nas tam bylo 70.
Bylo mi blbe. Mam nekolik poznatku: 1) i timto neprostunym davem je konduktor schopen projit a vybrat penize, 2) i s takto pretizenym autobusem se da jet naprosto stejne jako vzdy, 3) i pres to, jak strasne nacpani tam vsichni jsou, odstrediva sila s vami pracije, jako byste stali naprosto sami, 4) posiluje to opravdu vsechny svaly na tele.
Jizda to byla takova, ze jsem ani nemela jak si vytahnout Travel gum a tak jsem zjistila jeste jednu vec - silou vule, dychanim a soustredenim se da kinetoza prevest ze zaludku do hlavy, coz zpusobi, ze clovek zacne videt rozmazane a hned, jak si sedne tak usne - ale prestane vam byt blbe. 

Zaculeu

Vcera jsme byly na posvatnych ruinach stareho mesta a chramu Zaculeu.
Jsou to prvni opravdove pyramidy, ktere jsme videli, i kdyz me dost mrzi, ze mistni postup zachovani pamatek znamena zalit to do betonu. Tak nejak to tomu bere tu autenticitu, ale zase chapu, ze by jim ty kameny brzo asi rozebrali a oslapaly. Snad na to casem prijdou a zase ten beton z toho sundaji.

No kazdopadne rano jsme zase vstavali v 5. Je to moje prvni dovolena, kde vstavam prakticky denne ve 4-6 rano... co k tomu dodat. :) Ale je to proste tim, ze tady ty busy jedou tak dlouho. Hodinu nez se dostanete na dalnici, po ceste ktera ma beton na povrchu tak prvni a posledni kilometr a zbytek je ujezdna hlina a pisek s vyprsenejma struhama a rygolama a vyjezdenejma dirama.
Vzdycky vedeme s mamkou dikusi, jestli je lepsi tempo 15 km/h a snesitelne pohupovani, ale dlouhy cas a nebo 50 km/h a kratsi cas, ale skoky a narazy, ze se drzite ceho jen jde a doufate, ze se vam nesrazi obratle k sobe.
Ja mam osobne radeji druhou variantu doplnenou a spravnou rychlou hlasitou hudbu. Cloveka to prepne do takove absurdni euforii z cele te situace.. az lehkeho silensvti bych rekla. Mamce se nelibi ani jedno.
Kdyz clovek konecne dorazi na dalnici, tak ma sice beton a asfalt (i kdyz taky ne rozhodne vsude), ale zase se zvysi tempo a odstrediva sila v zatackach. Je to namahavy na ruce a s tim, jak mame dlouhy nohy uz mame otlaceny ovalky na kolenech, pac jsme zapasovany v tech sedadlech uplne nadoraz. Kupodivu to vuci bocnimu pohybu vlivem odstrdive sily nema zadny efekt.
Kazdopadne uz se stavam asi vic mistni, protoze jsem v jizde busem pokrocila na dalsi level - za tehle jizdy jsem naprosto normalne usnula.

No pyramidy uzasny. Ty vyhledy zeshora a ty panoramata s horama na obzoru. Bylo takovy dokonale kalendarovy pocasi. Teplo a slunicko, ale bily mraky a nad horama lehceme dynamicky tmavo. Fotky jsou delany tabletem a porad tu masinku obdivuju, ze na to, ze to je vestavenej miniobjektivicek v tabletu, tak fotky to dela dobry. Coz teprve kdyby mel clovek nejakou vymakanou zrcadlovku.

Vcera byl velice vyznamy den KAJIB AJPU (neboli 4 Ahau), Plamenny den Maju, den pocatku nove ery pro pristi rok (260 dni). Takze by mel clovek vyjadrit svoje zamery na tu dobu, svoje plany, ocenit a podekovat za to, co naopak udelal v te ere minule a zaroven poprosit o pomoc a podporu se splnenim toho, co ma v planu. Nejdulezitejsi je, uvedomit si, co clovek ma a vyjadriv vdecnost vsemu a vsem, kteri ho na te ceste jakymkoliv zpusobem ovlivnili.

Ohniste uprostred majskych pyramid a celej obrad byly proste uzasny.

Misto Zaculeu je asi o 800 metru niz, na zapad a na sever od Momos a je to asi 100 km od mexicke hranice. Jeste kus za mestem Huehuetenango, ktere je takovy stycny bod. Musim rict, ze to bylo naprosto jednoznacne poznat, ze sme jinde.
Prakticky uz tam nejsou zadni indiani (pardon ten vyraz, ale proste nevim jak jinak shrnout potomky maju jednim slovem), samy potomci Spanelu a Mexicanu.
Na prvni pohled je tam cisteji a uklizeneji na ulicich, ale to je tak jedine pozitivum. Lidi jsou vetsi, tlustci (hooodne), chlupatejsi (i damy maji knirky - ty tlusty), mladsi holky zmalovany (fakt hodne a nevkusne, ne jako naliceny), prakticky zadny deti, natozpak miminka v satcich na zadech. Lidi jsou daleko hlucnejsi, vlezlejsi a protivnejsi (i vas drzi za rukavy a zastupuji vam cestu a nechteji vas pustit, abyste si u nich neco koupili), kouri, zadne tradini obleceni, ale stanky s cinou a svetsky s plastovejma kramama na kazdym kroku, vic z nich tahne chlast a celkove atmofera teda dost hrozna. At zije moderni amerikanizovany svet.
Taky je videt, ze tam moc cizincu neni na nas jako vzdy, ale tentokrat i nase male pruvodce koukali dost prekvapene.
No myslela jsem naprosto uprime, kdyz jsem si po proplitani jednim davem povzdechla ze chci zase domuu (mineno Momos) a kdyz jsem Ralankil rikala, ze tady tu oblast te vysociny mam daleko radeji a ze se mi tu libi daleko vic.
A ano opravdu je to vysocina (Highlands). Radeji bych to prekladala zeme ve vysi nebo vysoke zeme. Prumer tu je 2500 - 2800 mnm.

S Ralankil i Donem Rigo si rozumime cim dal tim vic, uz si i delame legraci a smejem se - a to porad neumime spanelsky. Uz se vic zname, tak si vic rozumime i bez toho, abysme si rozumeli. :)

Dneska mame zase polovolny den. Odpoledne jdeme na dalsi lekci k Donu Rigobertvi - bude nam popisovat vyznam 20 nawalu (dnu v mesici) kalendare a mel by mi dat text s popisem ritualu. Jsem moc zvedava.

Chichicastenango, Quiche, Pologua

Vcera jsme jeli do Chichicastenanga na trhy a do dvou muzei majskych veci. Trh klasicky - velkej, barevnej, hlucnej, nacpanej.. co si budem rikat. :) Cesta 4 hodinky, kousek po dalnici, zbytek cestou necestou, zase ty samy autobusy, zase ty samy davy lidi, zvuky, pachy, styl jizdy... proste parada. :)

Mamka si koupila dve knizky, obe ve spanelstine. :)

Potom jsme jely do Quiche, srdce Majske kultury. Byly jsme se podivat na ruiny starodavnyho mesta a chramu a delali jsme dalsi obrad. Prostor kolem ruin byl nadhernej park se zvlastnima stromama, ktery vypadaji jako se zavojema. Jmenuji se Aliso. Taky jsme se tam byly podivat v jeskyni, ktera je posvatna  a vzadu je oltar a Don Rigoberto tam delal jen kratkej obradik - vonnou tycinku a svicku v kelimku. Pisu o tom hlavne kvuli pozorovani rozdilu mezi nasi a zdejsi jeskyni. U nas vlezete do jeskyne a je tam zima a drzi se tam nejakych 4-7 stupnu. Tady vlezete do jeskyne a cim jste hloubeji, tim je tam tepleji. Vytapeny steny sopecnou cinnosti jsou zajimavy. :)

Dneska jsme se byli podivat v Pologua - je to mestecko, odkud pochazi Sheila a tak nam delala pruvodce ona. Byli jsme se podivat v mistnim ekologickem parku, kde jsme u reky delali dalsi obrad.
Bylo tam moc hezky, bylo tam moc schodu a Sheila nas lakala at jdeme do casti, kde si uvazete lano kolem sebe a splhate po schodech/skale kamsi nahoru, ze tam je uzasnej vyhled.
Odmitli jsme.
Mamka si o koren ukopla kus nehtu a ja jsme se vcera v buse prastila o hranu okna do lokte, takze silove pohyby levou rukou mi nedelaji moc dobre. Proto jsem taky vcera nic nepsala, bolelo to jak svin.
Ruzove zlo a cely den v klidove poloze zaveseny na popruhu od zebradla a je to v podstate dobry, ale lozit po lane teda nee.

Zitra jsme meli puvodne mit zase nejaky horky prameny, ale nakonec bude volnej den a pojedem az pozitri na pyramidy. Takze si zitra asi udelam praci den.

Jinak jsme si nechala napsat jmena sourozencu, takze pokud to nekoho zajima, tak od nejstarsiho jsou to:
Gregrio, Nakshit Kanari, Ralankil Abyayala a Bonampak Rigoberto. Ted uz si to pamatuju, jak to mam na papire. :) 

Horke prameny 2

Dneska to byl paradni den.
Protoze dnes je den rodiny, tak jsme jely s celou rodinou. Bylo to daleko a navic tam verejna nejezdi, takze sme jely soukromym pronajatym minibusem.
Ridic byl takovej mladej kluk, ale jel dobre. V ramci toho, jak se tady jezdi. :)

Nejdriv jsme sesli ke spodnim dvema bazenkum, aby nam to tam Don Rigoberto ukazal, pak jsme sesli jeste o kus niz k jeskyni, kde je obradni misto. Byl tam hroznej bordel a Don Rigoberto z toho byl hodne spatnej. Pak se ale jeho zena projevila jako prakticka dama a nalamala nejaky vetve a trochu to tam posmetala vsechno na hromadku v koute a hned to bylo lepsi.
Don Rigoberto delal obrad za jejich rodinu, za nasi taky a je to i den predku, tak i dekoval za koreny. A vsem zivlum zase a tak. Bylo to moc prijemny tam byt s tak velkou rodinou, mam je moc rada a moc se mi libilo s nima sdiet celej dnesni den. Nejdriv obrad, potom koupani v horkejch pramenech, grilovani, vylet na vyhlidku.. Moc jsem si to uzila. Kdybych umela spanelsky a jeste si mohla vic popovidat, bylo by to jeste lepsi. :)

Pak jsme se presunuli vsechny ty schody nahoru, k hlavnim koupacim bazenum. Bylo tam hrozne moc lidi a kriku a vseho, takze jsme se presunuli vsechny ty schody zase dolu, k tem malejm bazenkum, kde jsme byli na zacatku. Byl tam studenej vodopad a z nej potok a potom nekolik takovejch praminku tekoucich ze skal a ty byly vrely, ze se v nich nedala udrzet ruka. Ty se jimaly do dvou propojenejch bazenku.
Prvni byl dost horkej a ci bliz k praminku ze skaly, tim vic. Sedela jsem tak v pulce a dobrejch deset minut mi na zacatku trvalo vubec tam udrzet nohy. Ale jak jsme si zvykla, tak jsem si v seda na okraji pomalu zvykala i na zbytek az jsem se byla schopna ponorit cela. Nemam tuseni, kolik to melo stupnu, ale takhle horkou vanu si napoustim jen promrzla z vanocnich trhu.
Stejne clovek nevydrzel moc dlouho ponorenej. Kolem sten byly sedaci kameny, kde byl clovek ponorenej tak po pas, tak to se dalo docela dlouho. Ale zadne prudke vstavani - to se pak zamota hlava a neni to ulpne dobry. Kardiakum nedoprucuju.
Jinak voda byla na chut dost vyrazne kysela. Zajimalo by nas s mamkou, jaky to melo ph, ale v tech vyparech rostlo jen kapradi a mech, takze asi dost malo. Takze ted budu mit kuzi ja miminko, pac sme se v tom machali dobre dve hodiny bych rekla.
Rodina si sla po prvnim namoceni k vodopadu umejt vlasy, ja jsem si sla nachytat na kameny, co tam byly nejakou energii. Bylo tam nadherne, prijeny misto, dokonala atmosfera a energie po tom obradu opravdu krasna.
Druhou pulku uz jsem sedela ve spodnejsim bazenku, kterej byl jeste o neco chladnejsi.
No vymachala jsme se dokonale a kybych neco takovyho mela za barakem, chodila bych aspon obden. :) Asi se budu muset prestehovat k nejake sopce. :)
Ke konci uz tam zaclo chodit dost lidi a tak jsme se sbalili a vyslapali zase vsechny ty schody nahoru.
Moc se mi tu libi jedna vec. Vsude, kde se pocita s nejakou rekreacni, odpocinkovou aktivitou lidi (park, prameny, vodopad..), tady maji betonovy ''stolky'' na grilovani. Je to tak do pasu vysoky, s plochou na ohniste ze trech stran asi 20 cm vysokej okraj. U toho je nejakej stul se spalkama nebo lavice na sezeni.
Mistni to znaji, i nase rodina, takze s sebou meli pytlik drevenyho uhli, rost na gril (pulku rostu na sporak), maso, zeleninu, prkynko, tortily, chilli, plechovku fazolove kase, sirup, vodu, salsu, jednorazvy tacky a kelimky na piti a panev, na ktere se ohrivala ta kase. Okorenili maso a kdyz rozpalili uhli, zacli grilovat. Kdyz jsem videla, jak to Sheile a mamince (Maria se jemenuje) nejde, tak jsme predala dite do dalsich rukou (delala jsem chuvu, kdyz ostatni pripravovavli, cistli a krajeli zeleninu) a sla jsem se ujmout grilu. Docela se mi darilo, i kdyz ta mrizka ze sporaku je na prd, pac ma velky oka. Ale protoze mam ze stanu tak opaleny a azbestovy ruce, tak se mi darilo vsechno udrzet nad ohnem a otacet, takze se vsechno hezky propeklo. Maso a cibulka. Gregorio se me udivene ptal, jestli taky u nas grilujeme, tak jsem se mu snazla vysvetlit, ze jsem se tim rok zivila jezdivsi po trzich, ale myslim, ze to nepochopil. :)

No povedo se mi to, placky se povedli mistnim damam, fazolova kase se povedla nejakymu technologovi v tovarne, chilli se povedlo Marii, stava na piti se povedla mladsimu synovi (to jmeno zjistim), vyber mista se povedl Donu Rigobertovi, pocasi se povedlo Vode a Vzduchu, okurky a redkvicky se povedli Zemi, opeceni a horka lazen se povedla Ohni a cela ta uzasna atmosfera, smichu, pratelstvi a pohody se povedla nam vsem dohromady.

Cestou zpatky jsme jeste jely pres Xela, kde Don Rigoberto navigoval ridice kamsi nad mesto do kopce po ceste se samejma dirama. Stalo to za to, nahore je park, pomnik, altanek, kriz, spousta mist na sezeni a grilovani a nepopsatelnej vyhled na cely Xela. Mesto je to druhy nejvetsi po Guatemala city. Az nahoru byly slyset troubici autobusy a turujici motory. Cestou prselo, ale jak jsme vyjeli nahoru, prestalo a mraky se na chvili zvedly, takze jsme meli peknej vyhled a dalo se i fotit.
Cela ta oblast kolem tech horkejch pramenu ma svoje mikrolima a jsou tam pry idealni podminky pro pestovani zeleniny. Uplne vsude byly policka. Ale jako vsude. I ve srazu, kde bych rekla, ze se neda ani chodit, byly dokonaly radky. Ty lidi obdivuju, ze tam lezou kazdej den, maji tam natahany hadice, zalivaj, okopavaji, plejou a vsechno.. Obcas jsme tam nejaky zemedelce videli a vubec nechapu, jak se v tech svazch muzou udrzet.
Myslim, ze ani Sepp Holzer uz by nerekl, ze to je vhodne alespon na terasove zahony.. A oni tam nemaji ani ty terasy.
Chtela jsem to vyfotit, ale dest a stav silnice mi to rozmluvili.

San Francisko el Alto a San Andrez

Na dnesek nam Don Rigobreto nachystal vylet. Meli jsme se podivat na dalsi povatna mista. Dnes je den stesti. Nejdriv jsme jeli minibusem - to je minivan Toyota. Normane je to pro devet lidi, takze 19 lidi je tak akorat (vcetne ridice teda), ale jeste tak pet polostojicich ohnutych lidi by se veslo.
V San Francisku nas Don Rigoberto protahl trhem. No musim rict, ze vetsi a rozmantejsi trh jsme nevideli ani v Asii. Mrknete se na fotky, nejak nemam silu vsechno popisovat. Snad jen to, ze mit neomezeny rozpocet a neomezeny pocet nosicu, tak bych rozhodne nakoupila. :) Vcetne nejmene jednoho velice roztomileho selatka. :) Shodli jsme se s mamkou, ze clovek trpici fobii z lidi a nakupovani, by se tam dostal za hranici sveho strachu a bud by na miste vybuchl, nebo by byl vylecen.
Jednim slovem - nadhera. Pak jsme se tam sly podivat na obradni misto - zasne isto nad rekou na d neuveritelny kanonem. Vyhled, vzduch, rea, stromy, kaktusy, skaly, ohniste.. Uzasny.
Pak jsme jeli do San Andrez. Nejdriv jsme poctive nastoupili na bus, ale byla neuveritena zacpa, protoze se nekde neco nabouralo, jestli jsem to dobre pochopila, tak to vsichni objizdeli jinudy. Ujeli jsme mozna pul kilometru tak za hodinu asi. Pak jsme vyskocli na nejake krzovatce a jeli jinym busem (tady slovem bus rikaji vsemu, od tuktuku az po velkej bus). Tohle byla Toyota s korbou - maji na ni takovej zdobenej obloukovej tycovej nastavec a na te korbe se normane stoji a jede a pak pri vystupovani zaplatis. Obcas je clovek vidi tak natriskany lidma, ze ty velky ctyrkolky sedi na zadnim kole, ze by pod blatnik nesla strcit ruka.
Cesta to byla skvela. Vitr ve vlasech a tendence viskat za jizdy. (Dvouminutova konzultace s mamkou na tema vyskat/viskat rozhodla o mekkem i - pokud ma byt tvrde, tak mamka pry kidne bude viskat s mekkym i prot pravidlum).
V San Andrez jsme nakoupili kytky a kopal a alkohol a svicky a rozmaryn a sly na obradni misto udelat si dnesni obrad - protoze to je velice vyznamny den, den stesti.
Bylo to krasne, ale bylo to nuvertelne vysoko. Myslela jsem nejdrv, ze mi rupnou plice, jak jsme lezli ten kopec, pak me zacaly bolet holene, pak stehna a pak uz vsechno. :) Nahore ale bylo uzasne a nadhernej vyhled a krasny obradni misto.
Pak jsme si to sebehli dolu, pred kostelem v parku poobedvali tortilas se syrem a tvarohem, a skocili na korbu Toyoty a svezli se zase na nejakou krizovatku, kde jsme chytli bus do Xela. Tam nas Don Rigoberto vzal za svym pritelem zijicim v Xela, kterej je Ir, takze jsme s konecne plynule popovidali s plynulym prekladem anglicko spanelsky, bylo to prijemne a cely den byl uzasny.
Sunicko peklo - mam vypaleny vystrih a rukavy, Don Rigoberto je dobry pruvodce a jeho dcera trpeliva prekladatelka (pisatelka do prekladace v tabletu) -  uz vim jmeno - Ralankeel - to se proste blbe pamatuje. :)
No prijeli jsme za tmy do Momos, podle google fit jsme nachodli pres 9 km a jsem dost mrtva. :)
Jdu do sprchy a spat.

Xela

Zacnu prostym popisem dnesnho dopoledne. Po vcerejsim vyjasneni nasch zameru s Donem Rigobertem, jsme dnes absolvovaly prvni lekci Majske kosmologie. Byla to legrace, protoze anglicky mluvici syn, Gregory se jmenuje, byl se zenou nekde pryc a tak tam byl jen Don Rigoberto a jeho dcera - jeji jmeno zjistim. Ta malovala na papir jako flipchard to, co Rigoberto rikal. Jenze on anglicky raktcky vubec neumi a sanestinu jeste kombinuje s Kiche'.
Nakonec se ukazalo nejucinejsi, ze dcera psala panelsky to, co Don Rigobert rikal Kiche' do prekladace v mym tabletu a my jsme si pak precetly zkomolenou cestinu a spolu se spanelstinou jsme to tak nejak pochopily.
Probraly jsme par zakladnch vci, na co je majsky kalendar, co ukazuje, co se v nem kombinuje proc byl sestaven. Vetsina z toho uz byly veci, ktere jsme vedely z drivejska.
Zitra jedeme do Quezalenanga - v Kiche' Xela - na konferenci o majske kulture, tak jsem vazne zvedava. :)
V pate budeem mit lekce dopoledne i odpoledne, v sobotu bysme mely jet zase do Xela i s rodinou na nejaky dalsi horkyb prameny a udelat nejakej obrad, za rodinu a tak. V nedeli bysme mely mit prohlizec program a jet se podivat na nejaku pyramidu.

No po dnesni lekci jsme si daly obed a pro procteni pruvodce jsme se rozhodly, ze muzeme jet do Xely na odpoledne samy. Je to hodinka a pul busem.
Takze jme nasli busy v Momos a hned druhej jel do Xela. Jak jsme se snazila uz jednou popsat, cesta busem je zajimava az skoro dobrodruzna vec. A to jsem predtim popisovala cestu po danici.
Cestou do Xela jsme si myslely, ze to je teda cesta pres prdylky sveta, ale ve svete cesty nazpatek, to bylo skoro stejne hladke jako po dalnici.
V Xela jsme navstvily muzeum Ixkik - muzeum majse kultury. Hned na zacatku jse se shodly s pani pruvodkyni, ze umime jen velmi poko poko spanelsky a na ze umi jen velmi poko poko anglicky. Muzeum bylo zamereno na odivani tradicni svatecni i vsedni u zen i u muzu a symboliku barev a vzoru a vseho, c se da z odevu vycist. Rekla bych ze symbolictejsi a slozitejsi nez nase kroje. usim rict, ze pani prudkyne mela nekonecnou trpelivost a ze aericke "mluvte pomalu a zretene a oni vam budou rozumet" funguje, protoze jsme se pochopily na odpovedea na vsechny nase otazky a to padlo z nas strany asi 5 sov spaneslky a z jeji asi 5 slov anglicky. Nechci nikoho urazit, ale je dobre, ze je spanelstna tak jednduchej jazyk. :) Musim se ji naucit, ale nemyslim, ze to bude nejakej problem.
Muzeum super, zalozili ho a provozuji 4 zeny, maji uzasne podrobne informace a znalosti o Majich a doporucuju kazdymu, kdo bude v Guatemale se tam stavit. Zvlast pokud umi sanelsky, tak si toho odnee jeste daleko vic.

Premyslim, jak a jestli se mi vubec podari popsat cestu zpatky. Nejse si jista jestli dokumentarista s kamerou by byl schopen ten zazitek zprostredkovat, natozpak psany text od amatera s obrazovym myslenim. Ale pokusi se musm. :)

Cestou na nadrazi v Xela jsme videli jet autobus s napisem Momos spravnym smerem a tak jsme zamavaly, on zastavil, ujistili jsme se ze vazne jede do Momos nasedly, zaplatily 16 Q a uvelebily se na cestu.
Uvelebit znamena, pokust se slozit nohy do mezery asi o 5 centmetru krats nez je vase stehenn kost. Navc jsme sedeli na kole, take jsem mela kolena skoro pod bradou. Uvelebit znamena, zaprit se v obou bocnich smerech, at uz rukama nebo nohama. Zaprit se v predozadnim smeru neni problem vzhledem k vyse popsane velikosti mezery  sedadlu pred vami. Uvelebit se znamena pokud mozno uvodlnit oblast zad a bricha a sladit pohyby tela s pohybe autobusu - vzad, vred, do boku a nahoru a dolu - podbne jao kdyz jedete na slonu, ktery kulha, nebo na vebloudovi. Zaroven to znamena zpevnit krcni svaly a prsni svaly, abyste byly schpni odolavat naklonum a odstredve sile bez toho, abyste bouchali hlavou o okno nebo o hlavu souseda a abyste si pkud mozno neprekousli jazyk.
Toto vsechno delate, pkud jste abslvovali jizdu po dalnici, mestem nebo po vedlejsich silnicich pojujicch mensi mestecka.
Tenhle autobus jel asi tak 40 minut po vedlejsich silnicih a z toho se polovinu doby pokousel predjet neuvertelne nalozenej kamion, coz se mu ale nedarilo, take tak v pulce delky amionu vzdcky zacal brzdit, aby se zaradil zpatky za nej a neohrozoval provoz nebo projel zatackou.
Dalsich asi 40 minut jsme nejeli po silnici. Sjeli jsme do jakesi vesnicky, kde uz potom nebylo nic. Jen kukuricna policka, lesy, hory,v dalce sopka. To, cim jsme jeli byl desti a vodou vymytej prikop - spis uvoz. Kde v naprosto nepravidelnych, nejmene predvidatelnych intervalech byly bud diry nebo naopak bavany. obcas jel cely autobus nakloneny na bok tak moc, ze jsem cekala, jestli se opre oknem o stenu toho uvozu. Rychlost byla takova, ze google fit zije dojmem, ze jsme jeli na kole. Tuto nesinici a vlastne i necetu si predstavte v uhlech stoupani a klesani asi tak 50%. Prece jen prekonavame stoupani asi 600 metru - ale to j vysledne stoupani, cestou to je pres kopce, z nichz kazdy dals je o kousek vys nez ten predchozi, ale kazdy stejne vyjedete nahoru i sjedete dolu.
Tohle vse je doprovazeno pskajicim vzduchem odpoustenym z brzd pr kazdem brzdeni - coz je skoro porad nebo zmucenym rvanim tyraneho prastareho dieslu pri pkusu vyhrbat se z diry, prejet vetsi kamen nebo na sterku zabrat do kopce - coz je kazda chvile, kdy se nebrzdi.
Tohle ve je doprovazeno velic nahlas hrajici muzikou pro zprijemneni cesty. Dneska jsme meli pustenou i Shakiru a spanelskou verzi Briana Adamse a zakoncili to nejake mistni odhovacky a rejdovaky s harmonikou s neuveritelne tempu, kdy se ridic (asi tak 20ti letech kluk) nechal naprosto strhnout rytmem a slapal do nej na plyn a v jednu chvli rovneho useku z kopce dokonc povstal nad sedadlem a trsal do rytmu drzice se volantu.
Asi po 20 minutach jizdy uz jsem nemohla drzet zavrenou pusu a musela jsem se smat. Cimz se polevila i ma pozornost v drzeni vsech moznych svalu, takze jsme se malem cinkla o okno a nebyt na tom sedadle tak malo misto, tak jsem zajela pod nej. Ve chvili, kdy ridic zacal ancovat za volantem jsem si uvedomila, jak moc se mi tahle zeme libi a jak moc jsem rada, ze jsem sem jela.
Opravdu vrele doporucuji vsem.

Horke prameny

Dnes jsme mely volny den, tak jsme se ptaly po okoli, kam stoji za to se jit kouknout, jestli tu je neco jako pyramidy, horke rameny nebo neco podobneho, v okoli dostupne busem.
Jsou tu tri horke prameny v okoli. Ve vsech se da koupat a jeden ma dokonce plavaci bazen.
Takze jsme se rozhodly, ze pujdeme na ty s tim bazenem. Plavky mame, rucniky taky, berem prosteradlo, abysme si treba mohly nekde lehnout na slunicko. Breme si tricka, protoze koupat se v plavkach, tady neni obvykle.

Vzaly jsme tuktuk do Pala Chiquita. Stalo to dvacet Quetzalu (kurz je 3,3 Kc za jeden Q). Vyhodil nas u ocividne opustenyho arealu. Byli tam videt dva bazeny, tak jsme si rikaly, ze pohoda, ze klidne tam muzem byt sami. Dneska nadherne sviti slunicko a je teploucko. No zkusily jsme prvni i druhy bazen a voda byla ledova. V budce pod kopeckem bylo asi 10 zenskych a praly tam pradlo. Prosly jsme cely areal a dospely k nazoru, ze je to opravdu opustene, ze jako lazne to neslouzi, ze tam jen mistni jezdi prat prado. Za dobu, co jsme tam byly prijelo nekolik aut, ktere vylozili obrovske pytle pradla a zensky a zase odjei. Po kratke debate jsme vlezly na korbu jedne odjizdejici Toyoty a nechaly se odvest do mesta.

Konzultace s anglicky mluvici (trochu) slecnou na hotelu nam povrdila, ze ano, ze tam je vsude voda studena, ze jen v jedne mistnosti lze mit horkou sprchu.

Nevzdaly jsme to.
Po dalsi konzultaci s Galileou, jsme si overli, ze Pala Grande ma opravdu horkou vodu. Rikala, ze tam teda neni venkovni bazen, ze jen vany. Tak jsme rekly, ze ok, ze jdem do toho.
Opet jsme vzaly tuktuk u parku do Pala Grande. Chtel jen 10 Q, i kdyz pode Galilei mohl chtit az 30. Takze dobry. Vyvezl nas nad mesto a pak jeste kousek dal a zastavil u uzke cesty mezi polickama do lesa, ze jako tam.
Takze jsme sly po cestice. Les krasnej, misty se objevovala takova ricka plna bahna, jak kazdou noc prsi, cesta obeschla vlhka hlika, slunicko, krasnej vzduch, parada. V protismeru jsme potkavaly zensky s deckama, nic moc nenesly, takze jsme si rikaly, ze jdem dobre. Kazdej porad zdravi.
Pak cesta zacala klesat, pak jsme dorazili k pametnimu kamenu nad betnovou cestu, kde psali, ze betonovou cestu zaplatila radnice Momostenango a ze to stalo 19tis Q. Takze jsme si rekly, ze super, ze takova pekna cesta urcite vede na nejaky existujici misto. Pak se z cesty staly schody a klesaly jsme stale hloubeji. Lesem, v borovicich bromelie, obcas nejakej bananovnik a tak.
Na dne rokle byly slyset hlasy a smich, coz nas uklidnovalo. Kdyz jsme dorazili na misto, tak vany tam byly. Horka voda v nich byla ve trech propojenejch oddilech. Jeden navazaoval primo na pramen ve skale a voda byla tak horka, ze se v ni nedala udrzet ruka. Pak pres dva prepady do oddeleni, kde se dalo sedet a kde byla voda snesitelna. Teda to jsme jen videly, nevyzkousely. Voda v te jedne vane byla spinava jak prase a ani v plavkach bych do ni nevlezla. Chtelo by to cely nejak vypustit, vydrhnout a nechat znovu natect. V druhe vane bylo asi deset nahatych mistnich, zensky, chlapy a decka a houbicou a mydlem se v te vode normalne drhli. Proto to bylo asi tak spinavy. Pobavene na nas pokukoval a gestikulovali, at jdeme taky, ale asi sme nejaky stydlivejsi, konzervativnejsi, divnejsi nebo co ja vim, ale proste nas to prestalo lakat. Jinak misto pekny a podle jinyho pametniho kamene zase zaplaceno radnici Momostenango a jeste dvema okolnima za asi 30tis Q v roce 1972.
Takze jsme se sebraly a lezly to mega schodiste zpatky. Pak tu cestu a doufaly jsme, ze u te polni krivatky neco chytnem. Koupel bych potrebovala. Vylezt z te strze nahoru, tak se clovek spoti, jak cunik. Slunicko peklo a tak :) Zase jsme potkaly dost mistnich jdoucich dolu, tentokrat jsme si vsimla i hub a zinek a takovych veci, ktere nesli.
Na polni ceste jsme nic nechytly, ani nikde dal. Do Momostenanga jsme dosly pesky. Bylo to podle google fit 8 km. Z toho tak petina do schodu a prudkyho kopce, tak 2/3 jen do prudkyho kopce a ten zbytek zase z toho kopce dolu do mesta.

Vzduch peknej, hot springas to byly, nevim proc jsme si myslely, ze bysme se mohly i vykoupat a proc jsme s sebou tahaly plavky a rucnik, ale jinak to bylo pekny.
Ve mestecku jsme sly rovnou na jidlo a dneska jsme zkusly i jejich pivo. Cerveza Gallo se jmenuje, je na nem kohout, je to tretinka, 5% za asi 66 Kc, ale bylo dobry, horky a musim rict, ze lepsi nez pulka eurobeeru, ktery clovek sezene u nas.

Asi si pujdu dat slofika.

Wajschakib Batz'

Takze dneska je nejvyznanejsi svatek Wajschakib Batz' neboli Chuen 8 podle nas.
Rano jsme byli domluveny, ze nas vyzvedne bus ve 4 pred hotelem, takze jse vstavali ukrutne brzo. Bylo skoro 5, kdyz angicky mluvici syn pribehl, ze bus nerijel a ze jdeme pesky k trzisti zkusit chytit taxik.
Nacpali jsme se do 9 ti mistne Toyoty spolu s dalsima asi deseti lidma. Takze nas tam jelo tak 15-16. Taky to melo vlastniho konduktora, kterej vybral penize a otviral a zavira bocni dvere.
Dojeli jsme na misto, ktere na vcera ukazval (musim se na to jmeno jeste jednou zeptat a zapamatvat si ho). Jeli jsme my s mamkou, Don Rigoberto, Sheila s miminem, taky anglicky mluvici syn a starsi z jeho bratru - to jmeno si taky musim zopakovat.
Don Rigoberto mel vsechno pro nas pripraveny. Pro me venec a nahrdelnik z kvetin, taky hromadu kopalu, svicek, cukru, jinyho kadidla, vonavou kuru a vetvicky pinie.
Cukrem vysypal kriz to svetovych stran a kolem kruh. Pak ruzne promlouval k jednotivym svetovym stranam a bohum a jednotlivym navalum. Vsechno se to tykalo me jakozto narozeniny novyho cloveka. Do kopalu jsem vtiskla obraz toho, co chci a co si preju, pak jsem prihazovala do ohne jednotivy veci. Tezko se to popisuje. Pak jsme delali druhou cast za celou nasi rodinu. To i mamka. Obchazely jsme ohniste, smyvali dymem svoje problemy a dekovali ohni a Majum a svetovym stranam za to, ze tu muzeme byt, ze to tak vyslo, ze jsme se tu potkali a podobne.
Vic moc to popisvat asi nema smysl. Je to uzasny zazitek na krasnem miste. Vsechno bylo zahaleno v ranim mraku a kdyz pak vyslo slunicko, mrak se zacal rozpoustet a ted uz slunicko pece. :)
Meli bysme od syna dostat text ve spanelstine o celym svatku Wajschakib Batz' k prelozeni, tak ho potom muzu nasdilet, aby bylo vsechno shrnuto a jasnejsi.
Presunuli jsme se na Pak'lom - hlavni misto v Momostenangu, kde ma Rigoberto stanek. Slibily jsme mu, ze jim pomuzem prodavat Americanum. :)
Dneska je tu hotova party. Je tu nakladak radia Momostenango, taky nekdo s kamerou. Radio tady ma obrovsky repraky a chlapika s mikrofonem, castecne reprodukovanou a castecne zivou hudbu, je to brutalne nahlas, jsou tu davy lidi a vsechny zensky v tech tradicnich odevech, decka privazany na zadech. Starsi decka se houpou na houpackach, ktery neuvertene vrzou, cerny dym stoupa k vymetenemu nebi.. No proste dokonale posvatna atmosfera. :)

Takze vsem preju nadherny svatek Wajschakib Batz', plny slunicka, dobre nalady, vesele hudby, usmevu a radostneho ducha. :)

Druhy den oslav

Dneska dopoledne jsme jeli s angicky mluvicim synem, Sheilou a miminem na tour okolo svatych mist Momostenanga. Domluvili tuktuka, kterej nas vzdycky popovezl a pak na nas cekal.
Jako prvni nas vzal na misto, kde bude zitra ten muj obrad. Je to takovy klidny tichy misto za mestem. Idealni k meditaci, dneska tam byli jen dva lidi. Vsechny ostatni mista byly docela nacpany lidma. Fakt to tady drzi kazdej. Vsechny ty mista maji spolecnej cernej dym, kadidlo, vonavou kuru a smard z palenych svicek. Ty se nezapalujou jako ze knot, ale hazi se do ohne cely svazky takovejch tenkejch svicek. Takze ten cernej dym a zakladni smrad je z horiciho parafinu. Taky jsme pochopili, ze svetlej prasek, kterej sypou do ohne je cukr. Obcas vytvari i spalenou vodu, jak nam vysvetlovat Xolotl - neboli kropi ohen vodou (spalena voda je para a je super silna, protoze to je kombinace vody a ohne).

Tech mist jsme videli nekolik, z nekterych mam i fotky.

Protoze jsem ted malo popisovala svetsky zaleztosti, tak se k nim ted vratim.
Jist chodime do mistni Lool pizza nebo tak nejak. Tam vari vsechno mozny, od mexickejch, pres burgry az po lasagne a testoviny. Uz jsme ochutnaly prakticky vsechno. Don Rigoberto nas zval na jidlo kazdej den k nim, ale oni jedi prakticky jen polivku (i kdyz vybornou teda) s tortilama (kukuricna mala placicka, tak na velikost dlane bez chuti a zapachu - jen kukuricna mouka a voda opecena na plotne. Ani slany to neni ani nic - musi se to namocit do toho jidle, ke kterymu se to ji, jinak to nechutna vubec nijak), popripade jeste nejakou uvarenou ryzi do te polivky nasypou. Jako vzdycky mi to chutnalo, ale pro nas je to desne malo a jejich cela porce je pro nas tak mensi predkrm. Takze obed nebo obedo-veceri jime tam v te restauraci. Ona tu asi ani zadna jina restaurace neni. Aspon jsme jinou nenasli. Jeste je tu kuratarna, kde maji smazeny kurata, ale to tak nejak neni jidlo, ktery bych si vybrala sama od sebe.
Vecerime a snidame na pokoji - jogurty s kornflakema, nebo tekutej jogurt s pecivem - maj tu pekarnu, ktera nam vzdycky provoni celej pokoj a prodavaj vsude mozne po meste. Maji sladky pecivo hlavne - klasicky bily. Buchticky z kynutyho testa vsech moznych velkosti a tvaru, pak nejaky kolacky s drbenkou nahore, ale prazdny, pak jakysi buchticky plneny nejakym preslazenym zele. Asi to mela byt marmelada, ale bylo spis zele. Taky sme narazily na celozrnou buchticku plnou otrub a takovyho, moc dobry. Jeste tu maji mufiny z klasickyho trenyho testa. Taky moc dobry. Koupila jsem si arasidovy maslo a jogurty stridam s tim. Kafe maji jen rozpustny. Tak nevim jestli je to jako na SL, ze mistni produkce jde vsechna na export a mistni to proste nepijou.. tezko rict.
V obchudkach clovek sezene vsechno, od vody, pres ovocny stavy, sirupy, cokoladu na horkou cokoladu, mliko tekuty i suseny, vsechny mozny ryze, testoviny, salsy, vajicka, drogerii, lekarensky veci, hromady limonad, obcas nejaky pivo, Lipton caje, az po klasicky bombony, snickersky a vsechny tyhle nezdravy americky veci :)
Taky krom klasickyho malyho trhu, kterej je kazdej den - zelenina, vajicka, ovoce, jogurty, fazole, kukurice a nejaky obleceni - tradicni i adidas, je v nedeli a stredu velkej trh.
Tam jsme se byly dneska podivat. Fakt rozsahly. Lidi asi tak desetinasobek, co predchozi dny. Misty se clovek snazil jit dopredu a dav ho unasel dozadu. Ale bylo to dobry, precnivaly jsme vsechny o pulku tela, takze jsme se snadno nasly v tom davu. Jen si musme davat pozor na hlavu. :) V proutenych kosich hromady ovoce - ananasy (ale obrovsky), avokada, papaye, kokosy, banany (malinky i daleko vetsi nez u nas), lichi, jabka, pomerance, limetky, jahody, melouny, hrusky, manga, hrozny.. Hromady zeleniny - kvetak, brokolice, rajcata, mega redkvicky, fazolky, cukety, mrkve, cibule, salaty, kukuricny klasy, dyne, okurky, brambory, papriky, petrzelova nat, bataty, jarni cibulka a krajena zelenina.. Pak pytle ruznych druhu fazoli, kukurcnych zrn (ale ta kukurice je bila), kosiky cerstvych i susenych chilli, kosiky krevet, suseny sardinky, hromady vajicek, mnozstvi stanku s tradicnim i modernim oblecenim a botama, stanky s drogerii a elektronikou, keramicky misy, poncha a vlneny deky, lana, plastovy nadoby, hrnce, orisky, kytky, popkorn, svicky, sperky, hodinky, barvy na vlasy, nadobi.. no jeste jsem urcite na neco zapomnela.
Zatim jsme videli jen dva jiny turisty. Porad na nas koukaji, takze to asi neni bezny videt bilyho turistu. Vsichni porad zdravi a v te nasi restauraci, uz vi, ze milkshake a domaci limonadu si davame sin azuker. :) Servirka byla skoro prekvapena, kdyz kafe s mlikem jsem chtela s cukrem. :)

Jeste jeden zajimavej postreh - vubec nikoho jsme tady nikde nevdeli kourit. Ani nikde nejsou zadny cigarety, tabak, doutniky nebo cokoliv takovyho.